Pomohou druhově bohatší směsi vyřešit problém klimatické změny v pícninářství?

Právě to řeší nový projekt Česko-norské spolupráce v genetice a šlechtění pícnin pro zmírnění dopadů klimatické změny (Czech–Norwegian synergistic activities on the genetics and breeding of fodder crops to mitigate impacts of climate change), který  vede doc. David Kopecký z Ústavu experimentální botaniky AV ČR v Olomouci a který je financován z programu Norských fondů. V rámci tohoto projektu se vědci z obou zemí letos v březnu setkali na norské University of Life Sciences.

Zemědělce obou zemí trápí zejména výkyvy klimatu spojené s nepředvídatelným průběhem počasí. V Norsku je hlavním problémem střídání období mrazů a tání, které vede k tvorbě ledové krusty na povrchu půdy, absence sněhu při výskytu mrazů a teplý průběh podzimu za krátkého dne, kdy rostliny nestihnou nahromadit dostatek zásobních látek na zimní období. Tvorba ledové krusty vede k hypoxickému stresu, kdy jsou rostliny uvězněné pod vrstvou ledu bez přístupu vzdušného kyslíku. O výkyvech počasí svědčí i to, že ačkoliv byl průběh letošního zimního období v Norsku mírný s nepravidelným výskytem sněhové pokrývky, v druhé polovině března, kdy na Moravě kvetly naplno meruňky, klesla celodenní teplota vzduchu v Oslu pod -2°C a zemi postihla sněhová kalamita. I čeští pěstitelé pícnin řeší změnu klimatu a nutnost přizpůsobit šlechtění stresům způsobeným klimatem (abiotický stres). V naší zemi jsou to zejména častá období sucha, která jsou obvykle doprovázena vysokými teplotami. I v Norsku se však stále častěji objevují období sucha, která omezují produkci pícnin. Společným řešením by mohlo být rozšíření nabídky odrůd a nových směsí.

Soběstačnost v produkci potravin nedosahuje v Norsku ani 50% a proto je pro tamní vládu důležité podporovat zemědělství. Plocha zemědělské půdy dosahuje pouze 3% území Norska a většina této půdy je využívána pro pěstování píce. Rozhodující produkce norského zemědělství (přibližně 80%) je tvořena mlékem a hovězím masem. Proto je zde význam pícnin mnohem větší než v České republice.

Travní či jetelotravní směsi jsou v Norsku i v České republice běžné využívané pro produkci senáží a sena, a jejich význam pravděpodobně poroste v souladu s požadavky EU na omezení spotřeby pesticidů a minerálních hnojiv. Ve směsích pěstovaných v Norsku nacházíme především kombinaci bojínku lučního, kostřavy luční, v jižní části i jílku vytrvalého s jetelem lučním, popř. jetelem plazivým. Směsi používané v České republice se za posledních třicet let výrazně změnily, především ty, které jsou využívané v trvalých travních porostech. Zatímco ještě před třiceti lety nebyly výjimkou směsi založené na patnácti druzích, dnes se jen zřídka objevují směsi, které by měly víc než sedm druhů. Z portfolia pícních směsí pro trvalé porosty úplně či téměř vymizely dříve používané druhy lipnice bahenní, trojštětu žlutavého, štírovníku, úročníku, vičence či ovsíku vyvýšeného, o který by sice byl  zájem, ale chybí zde větší produkce. Na druhou stranu se objevily odrůdy Festulolia (křížence jílků a kostřav). V současné době jsou tak směsi založeny na jeteli lučním i plazivém, krátkodobé směsi pak i na vojtěšce seté a z trav se uplatňují zejména Festulolia, jílek vytrvalý, jílek mnohokvětý, bojínek luční, lipnice luční, kostřava luční a kostřava rákosovitá. Používané druhy jsou dlouhodobě šlechtěny a využívány v pícninářství desítky let. To je samozřejmě obrovská výhoda, šlechtitelé i pěstitelé o těchto druzích mají obecné povědomí a často velmi detailní znalosti jak a kde je využívat. Na druhou stranu mají tyto druhy omezený rozsah vlastností. Jílky například nikdy nebudou tak suchovzdorné jako kostřava rákosovitá. Ale i kostřava rákosovitá, jakožto jeden z nejsuchovzdornějších druhů pícních trav, má svoje limity.

Je proto žádoucí hledat další druhy, ideálně plané příbuzné, které by se daly využít pro tvorbu nových odrůd. Zde mohou pomoci výzkumníci z ústavů základního či aplikovaného výzkumu (včetně naší Akademie věd) a univerzit. V rámci dlouhodobé spolupráce vědci vytipovali některé plané druhy kostřav, které by se mohly začít využívat v pícninářství. Jedná se zejména o extrémně suchovzdorné a mrazuvzdorné kostřavy Festuca glaucescens rostoucí v suchých oblastech Pyrenejí a Festuca mairei, vyskytující se v severoafrickém pohoří Atlas. Oba druhy jsou blízce příbuzné kostřavě luční a kostřavě rákosovité a zároveň i jílkům. Využívat by se mohly především k mezidruhovému křížení s jílky. Takové křížení se u kostřav a jílků provádí ve šlechtitelských programech již půlstoletí a odrůdy Festulolií si v pícninářství své místo rozhodně našly. Dosud se ale používaly pouze kříženci kostřav lučních či rákosovitých s jílky (převážně mnohokvětými). Využití planých druhů kostřav by mohlo vést ke vnesení genů suchovzdornosti do jílků. Takové směsi by mohly mít v budoucnu velký potenciál pro snížení rizik spojených se změnou klimatu. Na využití planých kostřav i jejich kříženců s jílky se rozhodli zaměřit šlechtitelé a výzkumníci sdružení ve společném Česko-Norském projektu.

Autor: David Kopecký, ÚEB