HN: Zakazovat si úpravy DNA rostlin je evoluční sebevražda

Hrozí nám, že nebudeme mít v příštích desetiletích co jíst?

Naší bohaté společnosti, kde teď žijeme, to nehrozí vůbec. Hrozí to lidem, kteří jsou na okraji toho bohatství. A to si možná neuvědomujeme. Pracujeme na technologiích moderního šlechtění rostlin a nabízíme je lidem z bohatého světa, kteří je nepotřebují. Zatímco v jiných částech světa jsou lidé, kteří by je velmi uvítali. Na druhou stranu je pravda, že i my se na hranu můžeme dostat velmi brzo. Události posledních let – covid a válka – nám ukazují, že se situace může rychle změnit. Že se dnes máme dobře, neznamená jistotu blahobytu i zítra. Bezprostřední nebezpečí nám nehrozí, ale musíme reagovat na měnící se svět a připravovat se na věci, které přijdou.

Co v současné době nejvíc ohrožuje úrodnost evropských polí?

Samozřejmě změna klimatu. Debata o její existenci je přitom úplně zbytečná. Vše se stále mění, to je podstata evoluce. A my máme za úkol se přizpůsobovat. Lidstvo si občas myslí, že nějakým zázrakem dokáže zachovat současný stav věcí, které kolem sebe právě teď vidíme. To se nám ale nikdy nepodaří. Příroda má obrovskou sílu a stále se někam posouvá. My nevíme kam, ale musíme se snažit přizpůsobit. Teď je to třeba sucho, změna teploty nebo struktury škůdců, kteří se u nás vyskytují. Podmínky pro plodiny se v daném místě stále mění a my na to musíme reagovat buď tím, že začneme pěstovat úplně jiné rostliny, anebo tím, že stávající zachováme a vyšlechtíme je do nových podmínek. To jsme vlastně dělali vždycky. Nové podmínky mimochodem zahrnují třeba i nárůst lidské populace. Proto jsme museli začít šlechtit plodiny pro větší výnos. Vždycky jsme se přizpůsobovali a není důvod, abychom to nedělali dál.

Je dnes zmiňované šlechtění oproti minulému století dramatičtější?

Těžko říct. Dnes to naopak máme svým způsobem jednodušší. Ale tváříme se, že ne. A komplikujeme si to.

Co tím myslíte? Všeobecnou nechuť vůči metodám úpravy DNA?

Někdy přemýšlím nad tím, proč je věda tak často nepřijata, když něco nabízí. Možná je to tím, že podceňujeme humanitní obory. Uznávám, že my jako přírodovědci jsme k nim často arogantní. Občas to slyšíme i z úst politiků, že důležité jsou technické a přírodovědné obory a ty humanitní jsou jakýmsi přídavkem. Já si to nemyslím. Naopak, tu komunikaci jsme úplně nezvládli. Sociologové a psychologové nám mohou pomoci komunikovat s většinovou společností a my je nevyužíváme. Bylo by dobré, abychom se jako společnost uměli všichni shodnout na tom, co nás opravdu pálí, do čeho chceme investovat, jak vidíme naši budoucnost. Jsem v tomto smyslu velkým příznivcem humanitních oborů, které umí témata vykomunikovat. Věda nabízí nástroje, které může společnost využít, anebo ne.

V jakých ohledech váš obor špatně komunikuje?

Narážíme už v terminologii. Název „genetická modifikace“ vznikl kdysi dávno a zakladatelům tohoto směru molekulární biologie pak bylo vytýkáno, že to nenazvali jinak. Protože ten výraz není pozitivně vnímán. Možná by tato metoda byla mnohem lépe přijata, kdyby se na začátku pojmenovala jinak. I proto se dnes hledá spousta slovíček, která to mají opsat. Mluvíme o moderním šlechtění, molekulárním šlechtění…

A to stále mluvíme o stejné technologii?

Ano, i když také tato technologie se mění. Abych to upřesnil: geneticky modifikované organismy jsou takové, které jsou nějakým způsobem hybridní. Obsahují třeba část DNA z jiného druhu. Tímto se dnes ale primárně nezabýváme a zaměřujeme se spíše na malé změny genomu rostlin. Ovšem jsou to změny, které by nastaly zcela přirozeně i v přírodě. Nejde o to, že bychom přírodě vnucovali něco navíc, co sama neumí. Ona to dělá denně. A má před námi náskok miliony let evoluce.

Když říkáte, že příroda by si s tím stejně poradila a genom poupravila, tak proč je nutné do něj uměle zasahovat?

Protože právě třeba chceme zachovat současnou skladbu plodin na polích. Chceme tady mít pšenici a brambory a to by za pár let už nemuselo být možné kvůli podnebí. Paradoxem je, že ti samí lidé, kteří chtějí konzervovat přírodu, aby se nic neměnilo, nás nejvíc kritizují a zároveň nejvíc potřebují. Berou nás jako nepřátele, protože měníme například bramboru, ale my jim naopak můžeme pomoci tu bramboru u nás zachovat, protože ji přizpůsobíme měnícím se podmínkám, a pokud bychom to neudělali, tak by brambora u nás nemohla dál růst. Moderní molekulární biologie navíc umožňuje lokální přístup.

Celý článek ZDE